SOBOTA 11.11.2006
Jsme druhý víkend v nové stáji. Neznám tu prakticky nikoho a nikdo nezná mě. Je tu strašně moc lidí a přes týden sem chodím většinou dopoledne, kdy tu nikdo není. Kristýnka s Káčou ještě nejsou s ostatními koňmi v ohradě. Běhají vedle v takzvané "očuchávací" sekci. Když jsem vylezla ze šatny, Kristýnka se zvedala po válení v bahně. Ještě jsem pronesla něco jako ty čuně, kdo to bude čistit a než jsem došla od šatny ke stájím, válela se znovu. Pochopila jsem že takhle to bahno nemiluje, došla do stájí pro vodítko a dle získaných zkušeností, co se dělá při příznacích koliky jsme vyrazily na procházku. Šla celkem ochotně. Chodily jsme asi hodinu a půl a pak z ní vypadl bobek. Říkám si hurá, je to v suchu. Vrátily jsme se ke stájím, samozřejmě, že jezdit jsem nešla. Odjezdila jsem Káču, ještě zkontrolovala Kristýnku, která se v tu dobu už tvářila naprosto spokojeně a už jsem měla v hlavě Apassionatu. Cestou domů jsem ještě přemýšlela, jestli už měla někdy nějaký náznak koliky a co jí mám, to jsou přesně tři roky, tak ne.

NEDĚLE 12.11.2006
Ráno první koukám na telefon. Nikdo nevolal, tak je kobyla OK. Super říkala jsem si a těšila se na odpoledne na vyjížďku. Asi v půl druhé, když jsem stála na zastávce na autobus ke koním, mi zvonil telefon. "Ahoj, tady Renata od koní, hele tvoje kobyla se pořád válí, my jsme na tebe nemohli sehnat telefon? viděli bychom to na veterináře". Řekla jsem že tam budu za deset minut, a tak se taky stalo. Kristýnka vůbec nevypadala vesele a jevila typické známky koliky. Polehávání, občasné válení a koukání na břicho. To už jsem držela v ruce telefon a holky mi diktovaly čísla na veterináře v okolí. Jenže zkuste si sehnat doktora v neděli odpoledne. První: "Nezlobte se, jsem u jiné koliky a jsem tu od včerejška?" druhý: "Jsem úplně mimo?" třetí: záznamník? čtvrtý: "Jsem na "Trojáku" na závodech?" až na pátém čísle se ozvalo ne příliš nadšené "No dobře, co s vámi mám dělat?" Doktorka přijela asi za 3/4 hodiny. Mezitím jsem s Kristýnkou vytrvale chodila. Následovalo zběžné vyšetření a první věc o které vím, že se dělá, ale na koních mě blízkých nebylo nutné jí nikdy aplikovat. Sonda zavedená nozdrou až do žaludku. Během této procedury už mi bylo jasné, že "nenadšená" paní doktorka, které jsme se dovolali, je naprosto úžasný člověk. Hned povídala, jak seno prochází skrz trávící trakt koně až 60 hodin a že se Kristýnka ucpává pravděpodobně už několik dní. Zavedenou sondou jsme do ní nalili asi 5 litrů vody (ne víc, protože koňský žaludek je velmi malý - cca 10 litrů) a asi 3 litry oleje (parafinového oleje, rostlinný olej je pro koně ve větších dávkách toxický, protože se vstřebává ve střevech a kůň z něho přijímá živiny. Větší množství tedy působí jako kdybyste překrmili koně ovsem. Proti tomu parafínový olej se nevstřebává, pouze skrz koně projde). Kristýnka dále dostala injekci na uvolnění a proti bolesti a bylo mi řečeno, že pokud se nebude válet, klidně jí můžu nechat odpočívat v boxe. "A nemusíte tady spát. Tím jí nepomůžete. Ráno zavolejte, jak to vypadá." S těmito slovy jsme se s paní doktorkou rozloučily. Po injekci se neválela. Takřka permanentně ležela. Buď na boku, nebo klasicky na břiše. Zůstala jsem s ní asi do jedenácti.

PONDĚLÍ 13.11.2006
Ráno v sedm už jsem byla v práci. První telefon ze stáje byl v půl osmé. "Kobyla stojí a chce žrát." Uf, oddychla jsem si a šla dál pracovat. Druhý telefon přišel o půl hodiny později. "Leží v boxe." Byla jsem nervózní a požádala vedoucí aby mě pustila o dvě hodiny dřív. Byla to poslední chvíle v následujícím týdnu, kdy jsem byla jinde než ve stáji nebo v posteli. Po příjezdu do Šestajovic, kde máme teď Kristýnku i Káču ustájené jsem okamžitě volala doktorce. Než přijela (asi do hodiny), opět jsme byly na procházce. Následovaly stejné postupy jako v neděli - rektální vyšetření a sondou voda a olej. Pak mě paní doktorka opět dostala. "Asi tak za dvě hodiny vám přivezu infůze." Další moje premiéra. Kristýnku jsme vyvázaly na obě strany na box zavěsily pytlíky s fyziologickým roztokem a jednu láhev projímadla a už to kapalo, resp. teklo přímo do žíly. V pondělí dostala 8 litrů infůzí a půl litru projímadla. Paní doktorka se s námi loučila se slovy, že ráno určitě bude plný box hoven. Po kapačkách se kobyle zjevně ulevilo. Na procházce se snažila něco ždibat a když jsem jí zavedla domů, stála a smutně koukala, že nedostane nic k večeři. Trošku se mi ulevilo a odjela jsem domů s vidinou, že druhý den dopoledne jí povodím a odpoledne vyrazím do školy.

ÚTERÝ 14.11.2006
Ale jistota je jistota a ráno jsem se stavila i pro něco k jídlu s sebou, co kdybych tam musela ještě zůstat. Kristýnka byla ráno puštěná na dvoře. Věděla jsem, že to není dobré. Usilovně si hledala místo, kam si lehne. Prohlédla jsem box, ani hovno. V kýblu s vodou (nemá napáječku) chybělo asi 5 cm. "Pane Fouček dolejval jste jí vodu ráno?" "Ne, co tam má tam měla." Ach jo, šla jsem se převléknout a mezitím volala doktorce. "V boxe nic a vypila ani ne čtvrtinu malého kýble" Podávám hlášení o Kristýnčině stavu. "A už zase leží." Paní doktorka nebyla nadšená a řekla že do půl hodiny přijede. Do té doby jsme s Kristýnkou chodily. Následovaly nám už známé procedury. Sonda, rektální vyšetření, voda. "Olej už nedostane. Má ho v sobě už pět litrů, víc jí dát nemůžeme. Až to skrz ní projde, poznáte to tak, že bobky budou lesklé. A to budeme mít vyhráno. Viděla jsem tu vozejk. Jestli máte auto, zkuste jí naložit a povozit. Jednak stres a druhak naklepávání ve vozejku. Obojí urychluje peristaltiku." Vozejk sice na dvoře je, ale když jsme ho otevřeli, shledali jsme ho pro vození koní neschopný. No nic. Alespoň jí zkusíme nakládat, aby se při tom vystresovala. Přivedla jsem jí před rampu, stála. Zavedla jsem jí do vozejku, nic, stála. Zavřeli jsme rampu, nic. Ani náznak nějakého stresu. Bylo jí opravdu špatně. Tyhle věci jí vůbec nevadily. Odpoledne přijela opět paní doktorka. Kristýnka dostala krom obvyklých injekcí na bolest ještě nějakou injekci s vitamíny a sondou jsme do ní nalily elektrolytový roztok, který se dává koním při velké fyzické námaze, abychom do ní dostaly něco energetického. Krom toho přivezla dalších 19 litrů infůzí. Stála jsem šest nebo sedm hodin v boxe než to dokapalo. Kristýnka byla hodná, jen když jí chytly křeče, museli jsme jí udržet, aby si nevytrhla kanyly a nelehla si. Naštěstí před koncem přijel Tomáš. Nebyla jsem tam sama a měli jsme větší šanci zabránit jí v případném lehnutí. Po dokapání následovala krátká procházka a po návratu do boxu si Kristýnka lehla a ležela. Jako ostatně celý den. Vypadala už opravdu unaveně. Myslím že dnes paní doktorka poprvé volala do Brna na veterinární kliniku.

Takto může vypadat kůň, který má bolesti nebo křeče při kolice - obrázek 1
Infuze připojená koni do žíly nevypadá hezky ani v profesionálním prostředí - obrázek 2

STŘEDA 15.11.2006
První ranní telefon po příchodu do stáje patřil paní doktorce. "Tak jak to vypadá?" Ozvalo se na druhém konci a z hlasu bylo cítit že chce slyšet něco jiného než co se jí chystám říct. "Kobyla leží. Vypadl z ní jeden malý bobek. Teď jí vodím. Moc se jí nechce." "Pila?" následoval druhý dotaz doktorky. "Moc ne, asi tak čtvrt kýble." odpověděla jsem. "Tak jedete do Brna. Budu tam asi za 15 minut, už jsem na cestě." řekla doktorka a hovor jsme ukončily. Nebylo mi nejlíp. Stály jsme v boxe a koukaly na Kristýnku. Ležela. Vstala když jsme jí zvedly, kvůli nějakému vyšetření. Zvedla jsem telefon a volala Tomovi aby sehnal vozejk a uvolnil se z práce, že jí musíme odvézt. Paní doktorka volala do Brna. Při slovech: "Kobyla se klinicky horší, tak Vám je posílám" mi běhal mráz po zádech. Obě jsme položily telefon téměř najednou. "Tomáš sežene vozejk, ale jet můžeme až odpoledne." To byly informace z mého konce telefonu. "V Brně tvrdí, že to zvládneme tady. Je to na Vás, já to vidím tak padesát na padesát." Byl závěr paní doktorky. Ode mě samozřejmě následovala otázka co s ní budou v Brně dělat jiného, než s ní děláme tady? Odpověď byla, že bude pod trvalým dohledem veterináře a permanentně na kapačkách. "Ale zapomeňte na to, že tam s ní někdo bude chodit na procházky a musí se tam chodit všude v bílých pláštích, což pro koně není nic moc." Vysvětlila mi doktorka. "Nic jiného s ní dělat nemůžou? ptám se jako blbec podruhé." "Ne, k operaci to není." Pak mi paní doktorka vysvětlila, jaký je rozdíl mezi tím, kdy čekat takhle jako my a kdy okamžitě odvézt koně k operaci. Pokud kůň jeví známky zánětu (teplota, zakalené sliznice - např. oko, pocení, neustálé křeče a úporné bolest), okamžitě se nakládá a veze na kliniku. Pak musí být operován. Pokud je kůň v podstatě v klidu až na sem tam nějakou křeč a nemá výše popsané příznaky, léčí se konzervativně. To znamená, že není operován. Kristýnka tyhle příznaky neměla. To paní doktorka hlídala od prvního dne při každé návštěvě. "Zůstaneme tu do zítřka, rozhodla jsem se nakonec. Když to nepovolí, ráno pojedeme." Znělo moje rozhodnutí. Nějak jsem se rozhodnout musela, nebyl kdo by to udělal za mě. "Dobře. Pokud už máte ten vozejk, naložte jí a povozte jí. Je spousta případů, kdy se kůň veze do Brna a než ho tam dovezou, "vyklepe se" a je po případu. Večer vám přivezu další infůze." To byly pokyny od doktorky a odjela. Ve středu jezdila Kristýnka po Praze asi 1,5 hodiny. Kačenka strašně řehtala, když jsme odjížděli. Kristýnce to bylo úplně jedno. K večeru paní doktorka přivezla infůze, 22 litrů. "Převodníme jí." Řekla. Hyperinfůzní terapie. Spočívá to v tom, že místo jedné se napíchnou dvě kanyly (do žil na obou stranách krku) a do koně to teče dvojnásobnou rychlosí. Dobře jsme jí vyvázaly a ona svorně stála. Po dokapání dostala opět injekci proti bolesti aby vydržela přes noc a neměla moc bolesti a všichni jsme odešli domů.

ČTVRTEK 16.11.2006
"Kobyla stojí a snaží se baštit." Byla první zpráva ráno ode mě paní doktorce. "Bobek z ní sice vypadl zase jen jeden, ale teď jsme na procházce a jde docela vesele." Pokračovala jsem. "Super." Ozvalo se na druhém konci a s určitým oddechem paní doktorka pokračovala: "Jestli se alespoň klinicky zlepšila (znamená klinickým obrazem - jak kůň vypadá, jaké jeví vnější známky onemocnění) tak to na to Brno nevidím. Přijedu asi za půl hodiny." Docela jsem si oddychla. Sice procedury následovaly stejné jako předchozí dny, ale Kristýnka při nich trošku zlobila a nebyla úplně mouchy snězte si mě. Měla jsem celý den radost. Všem, co jsem jim celý týden psala že špatný, horší, pořád špatný a podobně, jsem napsala, že konečně lepší. Navečer přivezla paní doktorka další infůze, 12 litrů. "Nepije a pokud nezačne pít, tak i když ta střeva rozchodíme, tak tu budu za pár dní znovu." Vysvětlovala mi důvod svého počínání. Vyvázali jsme jí, ale už nestála tak svorně jako předchozí dny. Bylo jí i líto, že ostatní koně dostávají večeři. Dostala to opět ze dvou kanyl, to znamená, že jsme kapaly asi 2,5 hodiny. Pořád to vypadalo dobře. Chyběla nám ani ne decka z každé strany když přišel úplný obrat. Dostala opět křeče. Byla jsem v boxe sama a zkuste si udržet 500 kilo v křeči. Nezvládla jsem to. Kristýnka si vytrhla obě kanyly, okamžitě si lehla a koulela se v boxe sem a tam. Jen jsem skákala po boxe a obracela jí protože byla téměř pořád zavalená k některé straně boxu. To už mi přiběhly holky na pomoc a byl to také první okamžik za celý ten týden, kdy jsem úplně ztratila nervy. Otáčela jsem kobylu, snažila se jí zvednout, jednou rukou jí držela díru po kanyle kterou se válela v pilinách a z které jí tekla krev, volala jsem doktorce a brečela jsem. Po chvíli se zvedla. Hned jsem jí vytáhla ven, ale během pěti minut si venku při vodění třikrát lehla a opět se přes záda koulela ze strany na stranu. I když byste stokrát chtěli, nezabráníte tomu. Když se potřetí zvedla, zavedla jsem jí zpět do boxu. Měla jsem strach, že když se nezvedne, zůstane ležet na té promáchané zemi. Ale jít do boxu byla veliká chyba. Opět jsem jí v jednom kuse otáčela. A to jsou ty boxy tady poměrně veliké. Byla strašná mlha. Doktorka přijela asi za 20 minut. Kristýnka ležela na boku. Přiběhla k ní, že jí injekci píchne v leže, ale než to stihla udělat, Kristýnka sebou opět hodila, takže paní doktorka byla rázem kotoulem vzad opět venku z boxu. Nic se jí naštěstí nestalo. Injekci píchla, zvedli jsme Kristýnku a šla jí se mnou vodit do haly. Asi půl hodiny jsme jí hlídaly, aby si nelehala. Doktorka tam byla se mnou, až když vypadala Kristýnka lépe, tak odjela. Bylo to skoro po hodině. Už se nesnažila si lehat, ani se válet. S přestávkami jsem jí vodila asi do jedné do rána. Zůstala jsem spát ve stáji a od šesti ráno už jsme zase běhaly po okolí.

Trávící trakt koně - obrázek 3
Při kolice hrozí v boxu koni "zavalení". Při válení v boxe se kůň překulí skrčenými nohami ke zdi a nemůže se převalit na druhý bok ani vstát. V tomto stavu si může přivodit celou řadu zranění, která mohou v krajním případě vést i ke smrti nebo nutnosti utracení. - obrázek 4

PÁTEK 17.11.2006
Ráno vypadala poměrně dobře. Už jsem komunikovala jen s Tomem a s doktorkou. Žádné pozitivní zprávy se mi nechtělo pouštět ven, protože jak dopadlo po první pozitivní zprávě jste právě dočetli. Ale lepšila se. Stále jsme do ní lily vodu a poprvé také bylo možné provést klyzma (hadicí se opatrně pouští voda do konečníku, taktéž k uvolnění střev). Kristýnka byla stále na analgetikách, ale první den bez kapaček.

SOBOTA 18.11.2006
Když jsme se s paní doktorkou ráno sešly, vypadaly jsme dost podobně - dost, jak bych řekla, použitě. Sobota byla první den z týdne, kdy u nás byla "jen jednou." Ostatní dny dvakrát, ve čtvrtek třikrát. Následovala sonda, klystýr, injekce. Představovala jsem si, kolik podobných pacientů paní doktorka má a na tento dotaz mi jen odpověděla, že mít nás dál, už jsme dávno v Brně. Takhle to jde, má to k nám 10 minut autem. Opět jsem si uvědomila, že jsem měla v neděli štěstí, že mi kývla právě ona. Každopádně Kristýnka se lepšila. Už i něco málo snědla. Všechno jsme jí dávali mokré, nebo máčeli vodou, aby alespoň nějakou vodu do sebe dostala. Když už jsem si myslela že nejhorší je za námi, protože z Kristýnky pomalu začínaly čím dál častěji padat bobky, všimla jsem si, že paní doktorka se na ní nedívá se stejným nadšením. "Ještě se bojím té colitidy (zánět tlustého střeva, kdy musíte koně okamžitě vézt do Brna a pravděpodobně dojde i na operaci, krom toho velké procento koní to nepřežije)." Moje otázka byla co se s tím dá udělat, aby to nepřišlo. "Antibiotika. Ale nechci jí je ještě dávat, protože ještě z ní všechno nevyšlo a když jí vybiju veškerou střevní mikroflóru antibiotikama, tak tomu příliš nepomůžu." Není to jednoduché. Co udělat aby to bylo menší zlo a nebyl průser. Každopádně mi bylo strašně sympatické, že mi paní doktorka všechno vysvětlí. Neodbyla mě ani jednou. Věřila jsem jí.

NEDĚLE 19.11.2006
Poprvé bez návštěvy doktorky. Kristýnka vypadala dobře. Musela jsem jí brzdit v tom, co by chtěla baštit a co mohla. Není divu. Za ten týden spadla podle mého o 50 - 100 kg. A hlavně začala pít.

PONDĚLÍ 20.11.2006
Poslední návštěva paní doktorky. Kristýnka dostala antibiotika a obě jsme dostaly instrukce, že ještě týden dieta. Ale jinak už vypadala dobře. Popocházela po dvorečku, pila, žrala, kadila. S paní doktorkou jsme se rozloučily. Říkala, že nás ráda uvidí třeba na očkování a smála se, ale že tohle už byla její noční můra. Shodly jsme se na tom, že moje taky. Od pondělka pomalu Kristýnce zvyšuji krmné dávky.


Můj největší dík patří právě paní doktorce MVDr. Zuzaně Žežulkové. Jak sama říkala, zabývá se hlavně ortopedií a rehabilitací koní. Různé druhy kulhání, bolavá záda a podobně. Pokud byste někdo potřeboval, mám na ní telefon. Jinak sídlí v Praze, v Horních Počernicích. Další poděkování patří samozřejmě Tomovi a všem, co nám drželi palce, vařili mi čaje a vozili mi jídlo a spacák.