Tomáš Bureš (aktualizace 28.3.2008)
Kristýnka byla před týdnem odvezena do střediska firmy ERC, s.r.o., aby tam byla připuštěna inseminační metodou, čerstvým spermatem, hřebce Werbespota. K tomuto kroku jsme se rozhodli s Janou na základě zkušeností z minulých let a oba věříme, že se již pro zabřeznutí nedá udělat více. Tento webový mini deníček jsem se rozhodl napsat proto, abychom měli památku na to, jak vznikalo první hříbátko nebo na to, jak jsme se opravdu usilovně snažili, aby to vyšlo. Věřím, že si to jednou rádi s úsměvem přečteme.
4. víkend (29.-30.3.2008)
Pátek 28.3.2008
Dnes večer mi z Nemošic přišla zpráva o tom, že Kristýnka je pozitivně vyšetřená na březost a že další, potvrzovací vyšetření proběhne v neděli. Asi dvě hodiny jsem byl úplně vyřízený. Konečně po třech letech se to povedlo? Ani jsme neměl chuť to moc slavit, ale lahev vína jsem si nakonec otevřel. Až se z toho vzpamatuji, tak udělám doma nějakou větší oslavu
3. víkend (22.-23.3.2008)
Novinkou bylo, že jsem se v pátek konečně dovolal p.Müllerovi a dozvěděl jsem se, že Kristýnka byla inseminována v pátek 15.3., takže ještě před minulým víkendem. Dlužno dodat, že jsem na ní žádné konkrétní příznaky říje minulý týden nepozoroval. Čtvrtek a pátek plynuly velmi pomalu a já už se těšil na víkend, až budu moci vyrazit zase do Pardubic.
Tentokrát jsem v sobotu vyrazil o něco dříve a nocleh jsem si zajistil předem v penzionu Šenk nedaleko Nemošic. Petr, mimo správcování, ještě pracuje na Pardubickém závodišti a v sobotu musel do práce, takže mě čekala samostatná akce. Po příjezdu do Nemošic jsem zjistil, že službu má opět Irča. Informovala mě o tom, že Kristýnka je v jiné ohradě. Zaradoval jsem se, že je konečně pustili do jedné z těch větších. Bohužel to tak nebylo a po příchodu k ohradám mě čekal šok. Měl jsem sebou foťák, takže ve fotogalerii se o to s vámi podělím. V ohradě se nacházelo 6 ks chodících hrudek zaschlého bahna. Kdo si mysli, že z té největší koukala Kristýnčina ohlávka, může si přičíst bod. Litoval jsem, že jsem si nevzal sbíječku nebo alespoň rozbrušovačku. Raději jsem si ani nepředstavoval, jak to budu čistit. Když jsem "TO" vedl z ohrady, tak se z pod bahnitého krunýře smály dvě spokojené oči, ve kterých bylo vepsáno, že to za víkend rozhodně nestihnu vyčistit.
Pustil jsem se do toho raději venku a svůj výkon zaznamenal na digitál, takže se můžete pokochat Kristýnkou s bahnem a po mé očistné kůře.
Než jsem si stihl Kristýnku připravit, dorazil p.Müller na vyšetřování kobyl. Probral jsem s ním v krátkosti situaci a vyslechl si něco málo optimistických slov, jak vše proběhlo vpohodě. Zítra snad bude více času vše probrat. Ještě než jsem odjel, donesl mi z vyšetřovacího ultrazvuku vytištěný obrázek dozrávajícího folikulu. Na otázku jak často vyšetřovali před připuštěním Kristýnku se mi dostalo odpovědi "Ani moc né, ona byla fakt vpohodě, takže asi tak osmkrát". Ovulaci prý trefili naprosto optimálně, tak jsem na to zvědavý. Na březost vyšetřujeme příští pátek (28.3.), ale na westerňáckou akci na začátku dubna tu ještě určitě chybět nebudem, ať se děje cokoliv.
Vyrazil jsem tedy do terénu. Rozhodl jsem se, že budu prozkoumávat pole a louky směrem k Mněticím a pak ještě dál za Mnětice. Protože jsem byl s Petrem domluvený na neděli, nechtěl jsem Kristýnku v sobotu moc přetáhnout, tak jsem se rozhodl že pojedem jen tak na hodinku a půl lehké vyjížďky. Všude kolem Pardubic je placka, takže jakákoliv námaha z výšlapů kopců, jako u nás, nehrozí. Brouzdali jsme po loukách a polích a hledali cestu, jak se dostat dál směrem za Mnětice. Cestu jsme bohužel nenašli a už jsme se museli vracet. Při zpáteční cestě jsme ale našli výborný písčitý vlez do řeky, takže Kristýnka si lehce smočila kopýtka a kopýtky smočila i zbytek mé maličkosti, jak už má ve zvyku. Taky jsme zjistili, že cesta vede kamsi daleko druhým směrem, takže to zůstane inspirací pro náš další samostatný výlet.
Tentokrát jsem měl vše podchycené, ubytovaný jsem byl už dopoledne, takže stačilo vše sbalit a odjet do penzionu pod horkou sprchu a na večeři. Teď je mi blaho, sedím skoro sám v hospodě penzionu na kraji Pardubic, jsem po dobré večeři, dávám třetí Plzeň a chroupu arašídy. Zítra mě čeká dlouhá vyjížďka, tak už toho nechám a půjdu spát.
Ráno jsem to měl z penzionu kousek. Do stáje jsem dorazil tedy, v rámci možností, relativně brzy. Byl jsem hladový a 750,- Kč za nocleh lehčí. Kdyby se vám to zdálo za jednu noc v penzionu bez snídaně moc, tak se vám to nezdá, je to fakt moc. To, jak bylo ubytování na jednolůžkovém pokoji komfortní lze trošku odtušit z té jedné fotografie, ale nebylo to nic moc ani za běžnou cenu natož za takto vysokou.
Kristýnka byla vyválená v blátě jen "trošku", takže čištění už nebyl očistec. Petr už byl ve své stáji a kmital, abychom stihli včas vyrazit. Po nebi se honily mraky, občas vysvitlo sluníčko a občas to vypadalo na pěknou průtrž. Oba jsme byli připraveni téměř naráz a mohli vyrazit vstříc novým cílům. Věděl jsem, že jedeme někam kousek dál než k hospodě, co jsme byli minule na místo zvané Kuňka. Moc jsem nevěděl o co se jedná, myslel jsem si, že je to nějaká vesnice. Prý tam je dobrá hospoda a ranč na kterém půjde zanechat koně.
Jeli jsme klasickou cestou jako vždy, přes dvě hlavní silnice a železniční koridor. Už hodněkrát jsem přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby mě tam někde daleko Kristýnka setřásla a rozhodla se vrátit sama do stáje. Ale na to raději nemyslet. Za tu dobu, co jsem tu, jsem už dvakrát na nadchodu nad koridorem potkal Pendolino, obě silnice jsou velmi frekventované a bezpečně je přejít je často i díky bezohlednosti řidičů dost problém. Překonali jsme řeku u hospody a pokračovali dál po polích podél vesnických silniček. Po čase jsme dorazili k zvláštnímu mostu. Vypadal jako most, který staví vojáci dočasně přes řeku. petr mě informoval, že to kdysi vojáci opravdu postavili, ale že ten most tu je už určitě 20 let. Na obou stranách byly semafory, protože dvě auta se na most nevešly. Postalili jsme se s Kristýnkou a Douglasem způsobně do fronty za poslední auto a čekali na zelenou. Most přes řeku jsme překlusali a díky srovnanému klusu jsme ho i dost rozhoupali. Auto co jelo za námi pro jistotu zastavilo.
Nebe se zatáhlo a začalo drobně pršet. Šli jsme dál a Kristýnka už začala být trošku nervózní, že jsme daleko od stáje. Vidět moc nebylo, tak jsem nemohl vědět, že "Kuňka" se blíží. Míjeli jsme malý westernový ranč jednoho Petrova kamaráda a začali mírně stoupat k cílové vesnici. Koně jsme nechali na jiném ranči kousek od hospydy. Stání měli uzpůsobené na poníky nebo menší koně, takže se Kristýnka při odužďování neopoměla praštit do hlavy o strop. Odsedlali jsme a vyrazili na pivo.
Teprve teď jsem se dozvěděl, že "Kuňka" znamená Kunětická hora, což je hrad a zároveň výletní místo většiny Pardubičáků. Před hospodou bylo parkoviště plné aut a všude jsme potkávali výletuchtivé nastrojené rodinky, maminky s kočárky, apod. Vypadali jsme s Petrem trošku, jak kdybychom spadli z Marsu. Byly jsme zmoklí a nahození od bahna, které lítalo koním od kopyt při klusu nebo cvalu po poli. Mezi těmi rodinkami a výletníky jsme dali dvě pivka, gulášovku a vydali se zpět.
Cesta ubíhala ve větším tempu, Kristínka i Douglas se těšili domů. Na jednom z polí si i trošku zazávodili, tedy Kristýnka se pokoušela alespoň na chvilku za Douglasem udržet, ale na plnokrevného dostiháka moc dlouho nestačila. Posledních půl hodiny jsme šli krokem, aby se koně uklidnili a stihli oschnout.
Byla to pro mě první dlouhá vyjížďka v novém sedle a zároveň první, kdy jsem měl u sedla přidělaný foťák. Obojí dopadlo na jedničku, takže se ve fotogalerii můžete potěšit i fotkami ze sedla. Dostatečně vyrelaxovaný jsem kolem šesté nasedl do auta a vracel se zpět k domovu.
2. víkend (15.-16.3.2008)
Tento týden jsem byl už trošku v lepší zdravotní kondici, takže jsem vyrazil v sobotu. Měl jsem pro Kristýnku v autě přichystané malé překvapení v podobě nového westernového sedla. Těšil jsem se, že ho vyzkouším a doplním westernovou výbavu o poslední podstatný díl. V pátek jsme však malinko přetáhli večerní akci, takže ranní vstávání nebylo nic moc. Do Nemošic jsem přijel až po jedné hodině.
Minulý týden jsem si od jedné slečny ve vedlejší stáji vzal telefonní číslo a poprosil místní, zda by mě příští týden trošku neprotáhli okolím, abychom nebloudili a zbytečně se nebrodili oranicí. Byli jsme smluveni na dobu po poledni, takže partička mě už netrpělivě očekávala a myslím, že o mojí dochvilnosti už si nikdo z nich iluze nedělá. Protože bylo zoufale málo času, rozhodl jsem se neriskovat nové sedlo a jel ještě ve starém. Kristýnka byla stejně jako vždycky jako prase, takže čištění mi zabralo téměř 3/4 hodiny. Když jsem dočistil, tak před stájí už netrpělivě pofrkávali čtyři koně mých průvodců. Rychle jsem nasedlal, vzal všechno potřebné a vyrazili jsme.
Nikol jsem už znal, díky jejímu telefonu jsme domluvili dnešní vyjížďku. Jela s námi ještě Martina, která je ve stáji zaměstnaná, Petr, který tam dělá správce a ještě jedna slečna, u které si nejsem jistý jménem, tak ji raději zmiňovat nebudu. Jeli jsme směrem, kterým by mě asi nenapadlo se vydat. Překvapilo mě, že jsme si to namířili přímo přes oseté pole. Představil jsem si Martina Jiřičku od nás z Lučan, co by asi dělal, kdybysme mu jeli po neposekané louce nebo zasetém poli a musel jsem se smát. Nicméně tady jsem byl na návštěvě, tak jsem se přizpůsobil. Kristýnka šlapala poslušně a relativně svižně. Zvládli jsme i překonání dvou hlavních silnic a železničního koridoru. Pak už jsme jeli po lesních a polních cestách až ..... k hospodě.
Od začátku mi bylo divné, proč někteří koně mých průvodců mají pod užděním ohlávku. Posléze jsem se dozvěděl, že hospoda je takové příjemné zpestření cesty a hmatatelný cíl. Nevzal jsem si sebou peníze, protože jsem s tím nepočítal, ale Petr mě založil, takže jsem nakonec na suchu nebyl. Po dvou pivkách jsme se vydali na cestu zpět. Byla to relativně dlouhá a luxusní vyjížďka. Už při návratu jsem se těšil na další den a víkend. Po návratu do stáje byla už tma. Postaral jsem se o Kristýnku, hodil ji zbytek večeře a bylo na čase postarat se o sebe.
Měl jsem vytisklý kontakt a mapku na levný hotel na kraji Pardubic. Vydal jsem se ho tedy hledat. Po asi dvacetiminutové snaze a pár dezorientačních otočkách jsem ho našel. Temný dům ve dvoře veterinární kliniky nevypadal příliš optimisticky a už vůbec ne jako hotel. Zvonění na zvonek a volání na všechna možná telefonní čísla bylo bezpředmětné. Žádného hosta už asi nečekali. Tím jsem se v krátké chvíli stal bezdomovcem, protože nic jiného jsem domluveného neměl. Notebook jsem sice sebou měl, ale byl vybitý. Jel jsem tedy hledat na slepo. Projezdil jsem kus Pardubic, ale bez výsledku. Kolem půl desáté jsem se rozhodl, že se zkusím vrátit zpět k Nemošicům do místní hospody, najíst se tam a zkusit se poptat. K jídlu měli jen párek a o ubytování nevěděli nic. Venku kosa, v autě nic na spaní a noc na krku. Musel jsem se rozhodnout, jestli hledat dál, jet zpět, nebo přespat někde v autě. Znovu onemocnět jsem nechtěl, takže poslední variantu jsem škrtnul a vydal se zpět do Pardubic hledat.
Ubytování nebylo nikde volné nebo stálo kolem tisícovky, což by se mi dost nevyplatilo. Krátce po 23 hodině a cca po 85km ujetých po městě padlo rozhodnutí, dát si silné kafe bez cukru a vydat se na cestu zpět do Liberce. Domů jsem dojel úplně k.o. kolem jedné ráno. Dal jsem rychlou sprchu a než jsem upadl do kómatu, nařídil jsme si budík na další den, kdy jsem se s Petrem domluvil na vyjížďce.
Vstávání nedopadlo jako vždy, takže jsem dorazil opět pozdě. Nebyli jsme domluveni napevno, takže jsem počítal s tím, že pojedu sám. Měl jsem na ten den domluvenou pomoc v Jablonecké jízdárně, takže jsem se nemohl moc dlouho zdržovat. Umínil jsem si ale, že je nutné vyzkoušet nové sedlo. Vyčistil jsem a asi po 20ti minutách i nasedlal. Kristýnce sedlo moc slušelo, což koneckonců ve fotogalerii můžete posoudit sami. Měl jsem jen málo času, tak jsem vyjel na krátkou asi 3/4 hodinovou krok/klus vyjížďku po okolních loukách. Málo zkrácené třmeny způsobily, že jsem se v novém sedle necítil zrovna jako doma. Po návratu mi Petr, který už mezitím dorazil zpět, pomohl s drobnostmi na sedle. Udělali jsem na podbřišníkovém řemenu dvě nové díry a vše dotáhli, jak má být. Rychle jsem vše sbalil, rozloučil se s Kristýnkou a ujížděl do Jablonce stěhovat klády z výběhu u jízdárny.
Víkend byl fajn, už od neděle jsem se těšil na další, kdy jsme s Petrem domluvili delší vyjížďku. O vlastním připouštění jsem neměl žádné informace, protože jsem se v průběhu celého týdne nemohl dovolat p. Müllerovi. Fotky byly ve své většině pořízené mobilem, takže nejsou příliš kvalitní, ale atmosféru snad zachycují dostatečně.
1. víkend (8.-9.3.2008)
Vzhledem k tomu, že mám o víkendech spoustu volného času a mám Kristýnku moc rád, tak jsem se rozhodl, že za ní budu do Pardubic pravidelně jezdit, abych jí viděl alespoň o víkendech. Tento týden mě bohužel postihla zákeřná nemoc, takže jsem se v sobotu ještě doléčoval a vyrazil za Kristýnkou až v neděli. Po příjezdu do Nemošic jsem byl informován, že se mám ptát po paní Irče, která má tento víkend službu. Velmi sympatická drobnější paní ohánějící se v prázdné stáji koštětem mě poslala vzadu do ohrad se slovy "jóóó Kristýnkáá, to je ta bahnitá koule tam vzadu u lípy". Myslím, že jsem trošku zblednul, tak mě informovala, že to je ještě dobré, že tam jsou i horší. Vybavem pocitem, že co mě nezabije, mě posílí, jsem vyrazil k ohradám.
Kristýnka byla velmi spokojená uprostřed stádečka asi 6 koní. Po mém příchodu do ohrady mě velmi dobře poznala a zahájila klasický manévr, který znamenal "mám tě na háku, je mi tu hej a rozhodně nikam nejdu!" tedy pro neznalé, začala odcházet. Na to funguje nejlépe mít jí taky na háku a vzhledem k tomu že šéfka ministáda se chtěla trošku pošušňat, tak jsem si přestal Kristýnky všímat. To jí trošku rozhodilo, tak se nakonec přišla taky přivítat. A že teda jakože dobře, že si uvědomuje, že tu dovolenou platím a tak teda jako že se má fajn a i trošičku pošušňat, že by chtěla. Strávil jsem s ní v ohradě asi půl hodinky a snažil se přijít na to, jak si stojí v hierarchii stáda. To jsem tak úplně nepochytil, šlo rozeznat pouze vůdkyni stáda a jednu kobylu, která byla zřejmě trošku otloukánek.
Pak všechny koně zahnali zpět do stájí a mělo přijít večerní krmení. Bylo sice teprve asi tři hodiny odpoledne, ale vzhledem k tomu, že se krmí velmi brzo ráno, tak to nebyl žádný problém. Já už z Kristýnky drhnul celotýdenní bahno a chuchvalce chlupů po línání a ona si spokojeně chroupala seno. Jeli jsme se pak trošičku podívat po okolí. Všude byla nekonečná pole, na kterých klíčilo obilí. Prošli a proběhli jsme se v rámci možností asi na hodinu a půl. Kristýnka byla trošičku nesvá z neznámého prostředí a měla tendence se pořád vracet zpět do stáje. Po návratu byla malinko zpocená pod sedlem, tak jsem ji šel ještě chvilku povodit po jízdárně. Jezdily tam nějaké místní holky, se kterými jsem se domluvil na další víkend, že mi trošičku ukážou okolí, abych věděl, kam jezdit. Když jsme šli zpět do stáje už se začalo šeřit. Ještě jsem jednou narychlo přejel Kristýnku kartáčem, rozloučil se a vydal na cestu k domovu.
Na začátku, hned jak jsem přišel do stájí, mě překvapila dokonalá čistota všeho. Jestli tam takto uklízí každý den, tak klobouk dolů. Takhle čisté stáje jsem už dlouho neviděl. Už se těším na přístí týden, až se pojedeme projet trošku na delší dobu.