Celé to začalo u Vaška na webu. Pozvánka v kalendáři, letmý pohled na Kayův web, zvážení pro a proti, celé to trvalo tak půl hodky a byl jsem přihlášený. Moc jsem nevěděl, co mám od toho všeho čekat. Už od začátku jsem ale trošku cítil, že tato komunita, která o koních mimo to, že na nich jezdí, i přemýšlí, se mi začíná zamlouvat. Navíc Kristýnka se každý den těší na to, jakou ptákovinu jí zase připravím. Tak jsem si řekl, že jí neochudím o pár těch, co z Německa přiveze ten kovboj s typicky germánským půlmetrovým "bíbrem". Řekl jsem si, že když už jedu přes celou republiku, že se třeba někdo rád sveze. Napsal jsem Vaškovi do návštěvní knihy a vyloupla se Lenka dredařka. S ní, a spoustou neznámých lidiček, jsem měl strávit víkend.

U Vaškových kurzů jsem už zvyklý na pekelně dlouho cestu. Asi mi to dělá naschvál, že všechno pořádá tam někde u nich, aby mě naučil vstávat :-) Na to, že byla sobota jsem vyrážel pekelně pozdě. Na černém mostě jsem nabral Lenku, čímž jsem měl na zbytek cesty vystaráno. Bylo to velmi příjemné, dozvěděl jsem se spoustu věcí a vůbec jsem nemusel přemýšlet o tom, co řeknu, protože těch příležitostí jsem moc neměl. Myslím, že jsem si jí oblíbil už v tom autě. Holka se srdcem plným koní a takovým tím správným elánem, že vlastně všechno nějak půjde. Dojeli jsme na místo tak akorát na čas, abychom si stihli ještě dát kafe a přivítat se s Bárou a Vaškem. Už z dálky jsem poznal Vaškova poťouchlého Buckefala, tak jsem si říkal, že na kurzu bude asi i dost legrace. Po registraci a obdržení sobotní "vstupenky" jsme se přemístili na ochoz do krásné dřevěné haly, kde už bylo připravené ozvučení i kafe, takže vše mohlo začít.

Kaye jsem poznal na první pohled. Tenhle chlap, s bíbrem dvakrát širším než jeho hlava, se nedá přehlédnout. Přitáhl sebou velikou sportovní tašku a z ní začal takat hromady bosalů a mecate různých barev i velikostí, které postupně navěsil na dva stojany doprostřed haly. Tak to byly ty objekty, o kterých měl být celý kurz. Foťák jsem měl připravený, pod zadkem deku a na ochozu kelímek s kafem. Kurz začínal teoretickým úvodem, který se protáhl na celé dopoledne. Překládala Bára, už po první půlhodině mi bylo jasné, že bez papíru a tužky to rozhodně nepůjde. Článek píšu s odstupem 14-ti dnů a už teď musím říct, že dělat si poznámky, byl naprosto geniální nápad. Jsou to pro mě velmi cenné papíry. Kay začal vyprávěním, jak ještě jako kluk jezdil na malém nezvladatelném koníkovi. Vzpomněl jsem si na knížky, co mám od Vaška. Žádný z těch chlapíků, co se tam o nich píše, neměl začátky lehké a nikdo neměl cestu prošlapanou. Kay nám velmi srozumitelně vysvětlil, co je bosal, jak a z čeho se vyrábí, jaké má parametry, a z jakých se skládá částí. Všechno doprovázel vysvětlováním proč to tak je. Ocenil jsem, že umím tak nějak rozumně anglicky, takže jsem si byl schopen psát poznámky dřív než to Bára přeložila. Jinak bych to asi nestíhal. Už během této první části mi bylo jasné, že tohle nebude levná sranda, a že jestli Kristýnka někdy okusí celou školu Hackamore, tak jak to má být, tak se moje úspory mají na co těšit. Po vysvětlení principů jsem už měl jedinou touhu, všechno to vidět a hlavně, si to co nejdřív vyzkoušet.

Trošku zmrzlí, ale spokojení a plní dojmů jsme se vydali na výborný gulášek a trošku se ohřát ke krbu. Probrali jsme s dredařkou dojmy a myslím, že ani jeden z nás nelitoval peněz, ani dlouhé cesty. Hned po obědě, než si jezdci připravili koně, jsme se všichni naučili vázat mecate k bosalu. Kay se trpělivě každému věnoval. I když to vypadalo hrozně jednoduše, tak asi nikdo z nás, kdo to dělal poprvé, to nezvládl napoprvé sám. Kay to za tu necelou hodinu uvázal asi 500x. Bylo obdivuhodné, jak ke každému tomu českému človíčkovi přistupoval, jako kdyby to učil zrovna teď svého prvního žáka a moc mu záleželo na tom, aby to vysvětlil správně. Po praktické zkoušce uzlování se diváci přesunuli na ochozy, Kay zabavil Vaškovi Buckefala :-) a začalo se zkoušet. Na první pohled jednoduché cviky, lidem i koním to docela šlo. Kay pořád vysvětloval, chválil, byl pozorný k chybám i tomu, co ti lidi dělali správně. Takový zájem a zápal pro učení jsem tady v Čechách zaznamenal u velmi malého množství trenérů, kteří učí lidi jezdit. Během toho, co Kay pedagogicky působil, moje tužka poskakovala po papíře a hltala jeden čistý list za druhým. Vyměnila se první šestice jezdců za druhou a dělalo se zase trošku něco jiného, i když se stejným cílem. Kayova snaha, nám předat za dva dny co nejvíc, nebyla znát jen na mém popsaném papíře, ale i na tvářích okolních lidí. Znavení a zmrzlí jsme opouštěli navečer halu. V mém případě navíc s pocitem skvěle stráveného dne a spoustou nových nápadů, co budu dělat doma, až dorazím do stáje a z ohrady se na mě otočí ty moje "obě oči" a butou se ptát "ty holomku, kde si to zase byl? Tam tě naučili zase nějaké ptákoviny, s kterýma mě budeš otravovat!"

Co s načatým večerem mi pomohla vyřešit dredařka. Zavolala, že se potkala s kamarády, se kterými se seznámila u Vaška na kurzu, a že jdem na pivo. Zaklapl jsem notebook a řekl si, že na článek si počkáte a šel na pivo. Akce to byla povedená, škoda, že jsem nevydržel tak dlouho, jako moji společníci. Po super dni jsem strávil příjemný večer a mám další dva lidi, kteří umí stisknout ruku a když u nich zaklepu večer na dveře, tak budu mít kde přespat. Ráno jsem se jel ještě podívat za jejich Juráškem, který má s mou Kristýnkou stejný úděl. Taky má majitele, kteří ho mordí v kruhovce a snaží se na něj mluvit po koňsku :-)

Ráno jsme zaujali pozice na ochozu, obohaceni o pár vrstev oblečení navíc a o pletené fusekle od babičky. Já měl zásobu čistého papíru a ve foťáku nové baterky. Mohlo se začít. Celý den se jezdilo. Jedno cvičení střídalo druhé. Bára podupávala uprostřed a trpělivě tlumočila. Jezdci i koně se snažili, co to šlo, a bylo to vidět. Na některých z nich, šla změna k lepšímu poznat na první pohled i za ten jediný den. Vaquero horsemanship je metoda, která opravdu funguje v praxi, a když jí na place vládne člověk jako je Kay, tak jsou výsledky skoro neuvěřitelné. Tužka si zase pomalu ale jistě razila cestu k poslední stránce poznámkového bloku. V neděli byla o dost větší zima, takže oběd byl pro nás diváky tepelné vysvobození. Během přestávky jsme se opět učili nějaké uzlování. Kdyz jsem viděl jak Kay váže z volného konce mecate fiadoru, mele rukama sem a tam a pořád něco někam protahuje, tak jsem si řekl, že né, že tohle až příště :-) Odpolední část končila Kayovým individuálním hodnocením každého jezdce a koně. Každému doporučil, na co si dávat pozor, a co má do příště natrénovat. Jeho návštěva totiž nebyla poslední, na podzim přijede znovu a podle informací od Vaška, pocházejících z doby po kurzu, se chystá větší projekt hackamore školy na jehož konci by měl být Bridle horse - kůň stoprocentně přiježděný na hackamore a fungující takřka na myšlenku.

Končili jsme navečer. Pozvání od Oleny na pivko nebo kafe jsem s díky odmítl, čekala mě dlouhá cesta jejíž velkou část moje sparring partnerka dredařka prospala v roztomilé "automobilové" pozici :-) V Dejvicích u VŠ kolejí jsem odmítl druhé pozvání na pivko (sakra tihle lidi by člověka pořád někam zvali, to je snad naučila ta Bořánkovic Bára) a vyrazil k domovu. Když jsem dojel, byl jsem úplně mrtvý a zapadl jsem hned do hajan, plný dojmů a nových informací.

Na závěr chci moc poděkovat Vaškovi a Báře. Je to především jejich zásluha, že se tu o nás v Čechách někdo stará a pomáhá nám přičuchnout k tomuhle řemeslu a z našich koní dělá vyrovnaná a spokojená zvířata. Vašku díky za horu práce a energie, kterou tomu dáváš a tobě Barunko taktéž. Obdivuji tě, jak zvládáš všechno s úsměvem a pro každého najdeš vždycky vlídné slovo. Těším se na další setkání s vámi a držím vám (i nám) palce, ať vás tahle energie nikdy neopustí.