V mrtvé zimní sezóně spí řada z nás zimním spánkem. No ale stane se, že se občas probudí, napíšou něco na web nebo se zúčastní nějakého kurzu. V tomto případě jsem se jel podívat na vyprávění, jak žijí a pracují horsemani světových jmen ve své domovině, v Kalifornii.

Celé to začalo tak, že jsem začal s Vaškem Bořánkem po mailech domlouvat termíny na letní kurzy a při té příležitosti jsem se v jeho kalendáři dozvěděl, že je ještě volný "kurz" promítání a vyprávění zážitků z listopadové cesty Vaška a Báry v Kalifornii. Ze začátku jsem si to představoval tak, jako když někdo vypráví svoje záitky z dovolené a ukazuje kde všude byl a jaké to tam bylo. Tak to jsem se dost mýlil... Jednalo se skutečne o kurz. Ale vezmu to popořadě od začátku.

Vstával jsem nekřesťansky brzo. Cesta byla dlouhá a kurz měl začínat v 10. Nechtěl jsem dorazit pozdě a počasí bylo všelijaké. Cesta ale proběhla bez problémů, tak jsem vpohodě přistál v 9 před statkem. Vykoukla zakuklená Bára doprovázená čímsi velkým, chlupatým a štěkajícím a zvala nás dál (na cestě mě doprovázela Adélka). Nechtěli jsme jít hned dovnitř, když jsme dojeli o hodinu dřív, tak jsme si byli prohlédnout ohrady, koně a okolí. Počasí bylo nádherné, což uvidíte sami ve fotogalerii. Zima nás po chvíli zahnala dovnitř do útulné sednice, kde už bylo všechno připraveno. Byli jsme instruováni, kde je kafe, čaj, voda, cukr, med a rum :-) a usazeni, kam kdo chtěl. Postupně se sjížděli další lidé.

Po nezbytném, krátkém úvodu o horsemanshipu, začal Vašek promítat fotky z jejich cesty po Kalifornii. Vzal to hodně letem světem a snažil se nám přibližit, jak tam lidé žijí a jak se k sobě chovají. To, že mají naprosto odlišné chování, morálku, a že se tam život ubírá úplně jiným směrem než tady, nebylo nutné dvakrát zdůrazňovat. Po úvodu následovalo vyprávění o horsemanech, kteří stáli u zrodu Horsemanshipu a tomuto přístupu k výcviku koní zasvětili svůj život. Vašek povídal o Tomu Dorrancovi, Rayi Huntovi, Bucku Brannamanovi, Patu Parellim a spoustě dalších, u kterých si už nepamatuji jména. Z krabice plné různých DVD (většinou výukových) tahal jedno za druhým a my hltali informace a koukali, jak pracují opravdoví profíci. Videa byla doplněná Vaškovým komentářem, občas se z venku přiřítila i zakuklená Bára, která jezdila koně a sem tam nám k něčemu řekla svůj názor. Vzhledem k tomu že s Kristýnkou už od podzima pracuji podle Vaškovy knížky a DVD, chytal jsem pomalu ale jistě depku. To, co nám trvá měsíc, tihle chlápci zvládají za 10 minut.

Když už nám začalo všem kručet v břiše, tak Bára ohřála výborné párky, které jsme měli k obědu. Byli jsme upozorněni, že vzhledem k počtu dorazivších se nemáme upejpat, aby zbylé párky nejedli ještě do půlky dalšího týdne. Příjemně najedení a někteří i vyvenčení jsme se pustili do odpolední části. Dozvěděli jsme se, jak a proč vzniklo jezdecké umění Vaquero Horsemanship, kterým nyní vládnou horsemani v Kalifornii. Dozvěděli jsme se jak je to s kovboji, které vídáme v amerických hollywoodských filmech a spoustu dalších věcí. Promítaly se záběry z každoroční veliké akce Californios 2008, kde se sjedou všichni horsemani a pracují společně na jednom místě. Velký mumraj a především velké předávání zkušeností. Viděli jsme i video z dnes již tradiční soutěže, kdy se sjedou tři pozvaní horsemani a během 6 hodin v třech dvouhodinových blocích během dvou dnů mají mladé neobsednuté koně obsednout a naučit co nejvíce. Výsledky jejich práce pak hodnotí porota a určí, kdo se stane vítězem.

Na závěr jsme si prohlédli i jedno z 68 (tuším) cvičení mladého amerického horsemana, který se věnuje výcviku sportovních koní a publikoval na DVD tuto svou výcvikovou metodu. Bylo zajímavé vidět, jak pracuje někdo, kdo musí tlačit na to, aby koně byli připraveni pro sportovní kariéru co nejrychleji a přesto neopouští základy horsemanshipu. Během celého dne jsme se ptali na spoustu věcí a Vašek trpělivě vysvětloval, proč se to dělá zrovna takto, jak co funguje a proč to tak je. Tahle filosofie se mi začíná čím dál víc líbit a dostávat pod kůži. Žádná otázka proč není špatně a žádná odpověď nezní "protože to tak je odjakživa a už drž hubu a dělej, co ti říkám". To už se skoro blížil večer a všichni jsme se, ač neradi, museli začít pomalu zvedat a myslet na cestu k domovu.

Děkujeme Vašku za úžasnou sobotu a těšíme se, že zase přivezeš z Ameriky nějaký materiál a že se ti sem podaří dotáhnout Bucka na nějaký kurz. Odjížděl jsem sice s pořádnou depkou, jaký jsem trotl, ale mám zase další motivaci k práci.