Už ani nevím, kdo s nápadem sdružení přišel. Asi Tomáš. Bylo to tak, že akce se pořádaly, ale neměly žádnou ucelenější formu, žádný řád, prostě probíhaly tak, jak nás napadlo. A tak jsme za dlouhých podzimních večerů vymýšleli koncepci a zároveň název spolku, se kterým jsme se Vám chystali na jaře představit. Myslím, že by tady stálo za zmínku, jak se vlastně zrodil nápad s názvem Rozcestník. Název je stěžejní pro jakoukoliv organizaci, nápad nebo výrobek. Název je prostě všechno. A tak padala slova. Přesně už si nevzpomenu, ale troufám si říct, že dny a možná i týdny trvalo, než bylo vyřknuto slovo Rozcestník. A proč zrovna tento název? Jsme sdružení, které organizuje akce pro hobby koňáky. Naše soutěže jsou jak zcela originální, tak i napodobeniny klasických závodů. Prostě jsme takové rozcestí mezi těmi, kteří jezdí po lese a radují se z barev přírody a těmi, kteří se rozhodli jít sportovní cestou a "nějak" přeci začít musí. A tím jste se i vy všichni s námi ocitli na tom našem rozcestí.

Vize sdružení byla jasná, pohoda, pohoda a pohoda. Všechno dělat pro radost. Z této hlavní myšlenky vzniklo i logo, které má představovat uvolněného koníka, který stojí před rozhodnutím, kterou cestou se dát. Logo, pro nás podle předlohy Dianky od Potoka s westernovým sedlem, nakreslila Vlaďka. Kamarád, který byl tvůrcem webu, se pak postaral o digitalizaci perokresby a grafik o finální podobu loga. Z původně jednoduchého návrhu vznikl poměrně ambiciózní projekt webových stránek, který je pro nás dodneška chloubou a hlavně tím nejdůležitějším komunikačním prostředkem sloužícím bez větších úprav už čtvrtý rok (psáno v r. 2009).

Poprvé jsme se sešli U Potoka pod hlavičkou sdružení na Dni koní 2006. Následoval Dětský den a první závody. Sešikmený svah a nedostatek parkurových překážek nás nutil improvizovat a díky tomu se zrodila crossová trať, kterou si většina z Vás zamilovala. Překážky jako hnoják, křovák a suďák jsou asi pro většinu z vás nezapomenutelné.

Co neopomenu připomenout z tohoto roku, je stavba tratě na křižovatky. Pro nepamětníky bych ráda podotkla, že jsme nejezdili podle mapy, ale celá trasa byla vyfáborovaná a to včetně slepých tras. Pohodlné pro účastníky, méně pro pořadatele. Tím spíše, že pořadatelé byli jen 2. Zkušenost z prvního ročníku, kdy jsme stavěli trať z koní, byla taková, že takto už ne. Zkuste vysvětlit svému koni, že každých 30metrů má stát a počkat, až navážete fáborek :. Nehledě na to, že když už jsem vzdala učení Dianky vázat fáborky a jala se vázat je ze země, Dianka si vzpomněla, že má ve stáji hříbátko a i s taškami plnými fáborků uvázaných na westernovém sedle mi z Bramberku utekla až domů. Tašky už nikdy nikdo nenašel (byly v nich červené fáborky) a trať jsem dodělávala ráno kolem šesté. V roce 2006 jsme se tedy vydali stavět trať po svých. Nebudu to natahovat, ale ověnčit 30km fáborky není sranda. Stavěli jsme to 12 hodin. Asi i díky tomu, že Tomáš turistiku s barevnými látkami příliš nemusí, zapojil mozkové buňky a vymyslel koncepci s mapou, u které, zdá se, už zůstaneme.

Po všech soutěžních akcích přišel Hubert a zakončení celé sezóny. U Potoka nechyběla kapela a bavili jsme se, jak to šlo. Někteří byli potrestáni za hříchy během cesty, jiní odměněni za úspěchy v soutěžích. Nezbývalo než se zazimovat a těšit na další sezónu.

Měli jsme za sebou léto plné zkušeností a spoustu nápadů na další rok. To, čeho jsme měli opravdu přehršel, byly nápady a inovace na další sezónu. Nejdůležitějšími okamžiky v tomto roce bylo Janino dokončení cvičitelských zkoušek, oficiální ustanovení Malé a Menší (plyšové žirafy) maskoty našeho sdružení a v neposlední řadě navázání úzkého kontaktu s našimi nejvěrnějšími účastnicemi Luckou a Hankou a jejich čtyřnohými svěřenci Koblížkem a Johnym.